Viipurský hrad byl založen během Třetí švédské křížové výpravy v roce 1293 na objednávku Tyrgilsa Knutssona (Torkel Knutson), aby chránil obchodní středisko proti případným invazím přicházejícím z východu. Místo nebylo vybráno náhodou; dříve zde stála stará zdemolovaná karelská pevnost, dobře známá Švédům díky obchodním spojením a útokům. Krátce po útoku Švédů začala stavba nového kamenného hradu. První útok od Novgorodu přišel již v roce 1294.
Dohodou z Nöteborgu z roku 1323 byl upevněn mír a také byly stanoveny předpoklady růstu Viipuri. Je známo, že se v roce 1300 obyvatelstvo usídlovalo na výběžku jihovýchodně od hradu. Brzy byl výběžek zcela osídlen a nazýván městem nebo také Civitas. Nejstarší zmínky o Viipuri jako o městu lze nalézt ve vatikánských archivech a pochází z roku 1350, i přestože Viipuri nemělo právo městských privilegií.
Na počátku čtrnáctého století bylo Viipuri uděleno obchodní právo a v roce 1403 obdrželo obyvatelstvo od Erica z Pomeranie městská prvilegia.
- - -
Zakládací listina města Viipuri z 19. srpna 1403 v originálním znění, vydaná králem Ericem XIII.
Wy eric mz gudz nadh Swerikes danmarks norghes wendes oc godes konung hertugh j pomeren kunokt györöm thz mz thætte wart opne breff allom mannom swa the nu aere som the hær aepter kome scule at wy hafvom vnt oc gifuet ware borghere som bygge oc bo j war kijöpstadh wyborgh stadz raet aepter thy som stadz boghene j Upsalom wtwyser, Thv forbyuthom wy allom warom foghedom oc aembetzmanom oc allom androm aeho the haelzt aeren, at hindre thöm j naghre made haer amot Swa frampt the wyliu ware hylle hafue oc war hefnd fly Jn Euidenciam premissorum seeretum nostrum presentibus duximus appendendum Datum in castro nostro Wyborgh Anno dni m cd tertio dominica jnfra octauam assupcionis virginis gloriose.
“Zakládací listina z roku 1403 přeložená do češtiny: „My Eric, z přízně Boha král švédský, dánský, norských Wendei a Geatů stejně jako vévoda pommernský, dáváme tímto dopisem na vědomost všem přítomným mužům a všem, kteří přijdou po nás, že jsme udělili měšťanům těm, kteří žijí a přebývají v našem obchodním středisku Viipuri, stejná městská práva jako v ta, stanovená v uppsalské zakládací listině. Je tomu tak proto, jelikož my zakazujeme všem našim královským správcům a úředníkům a všem ostatním, komukoliv, kdo by jim mohl zamezit takto konat, kdyby chtěli zneužít naši laskavost a zdržet se našeho trestu. Jako záruku (slib) výše uvedeného jsme tuto listinu zapečetili naší pečetí. Sjednáno na našem hradě ve Viipuri, léta páně 1403, následující neděli po Nanebevzetí Marie.“
- - -
Prvními dominantními budovami ve Viipuri byly během středověku kostely. V roce 1418 začala stavba kamenné katedrály, ale ta byla však zničena požárem, který zpustošil město v roce 1477. Výstavba kamenného opatství Černých mnichů započala na novém místě v roce 1481 a opatství Šedých mnichů pravděpodobně v roce 1455. Na počátku dvacátých let šestnáctého století uzavřela luteránská reformace kláštery, avšak důležitost kostelů nepoklesla.
Stavba kamenných zdí okolo města samotného, nedaleko pobřeží, začala v sedmdesátých letech patnáctého století na příkaz Erica Axelssona Totta. Zdi se skladádaly ze samostatných pevností, nejznámější z nich je pravděpodobně Opevnění svatého Ondřeje, kde se 30. listopadu 1495 odehrál známý viipurský výbuch. Vládcem hradu byl poté Knut Posse. Na konci patnáctého století na na počátku šestnáctého století bylo postaveno ve Viipuri několik kamenných budov a již v polovině šestnáctého století se město začalo zaplňovat.
Třebaže nebyl vypracován plán města, byla vytvořena síť ulic (i když rovných a rozptýlených). Většina ulic byla vydlážděna, později vykopávky ve Viipuri odhalily primitivní kanalizaci. Severní pobřeží se nazývalo Alakatu („Nižší ulice“) nebo také Saksalaiaskatu („Německá ulice), žilo zde německé obyvatelstvo a jiní bohatí měšťané. Úředníci se rádi usidlovali na ulici vedoucí k hradu. Hlavní ulice Kuninkaankatu („Královská ulice“) neboli Yläkatu („Hoření ulice“) se nacházela na nejvyšším bodě města nedaleko radnice. Spojovací ulice, která vedla skrz celé město od radnice do přístavu se nazývala Ristikatu („Spojovací ulice“). Ulicí nejblíže přístavu byla Eteläkatu („Jižní ulice“). V nejjižnějších částech se nacházely budovy sloužící přístavu: skladiště a dílny řemeslníků a kovářů. Přístaviště bylo oddělenou stavbou mimo město, asi 100 až 150 metrů za hradbami.
Obyvatelstvo se rozptýlilo vně hradeb, převážně na západ, kvůli bezpečnosti. Obchod ve Viipuri byl ovládán Němci, Švédy a Holanďany, kteří měli dobrá obchodní spojení do Střední Evropy. Nejdůležitějšími dovozními komoditami byly látky, sůl, koření a jiné produkty, které nebyly k dispozici v severních oblastech. Vývoz se skládal hlavně z kožešin, dehtu, máslových produktů, tuleního tuku a sušených ryb. Uvnitř města neexistovaly žádné průmyslové závody, ale v okolí se nacházely mlýny na obilí, pily a továrny na cihly, které byly postaveny nedaleko vodních zdrojů. Díky rozvinutému obchodu založilo město několik cechů a vinných sklípků, kde mohli obchodníci navštěvující Viipuri uhasit žízeň. Bylo zvykem, že hospody, pivnice a městské brány se zavíraly v devět hodin večer, potom už byli hluční pijáci uklidňováni nočním hlídačem, který se pohyboval po tmavých ulicích. Podle toho se životní styl během posledních století i přes větší vzdělanost příliš nezměnil.
Následkem rozvoje zbrojařství, zvláště potom, co se začal rozšiřovat střelný prach a dělostřelectvo, začala v roce 1547 z pověření Gustava I. Švédského stavba nové pevnosti. Tato Karjapihan torni („Skladovací věž“) nebo také Kulatá věž byla postavena na jihovýchodních konci Saksalaiskatu (Německé ulice). Věž byla dokončena v roce 1550 jako samostatná budova mimo hradby. Brzy po dokončení věže bylo zjištěno, že město zoufale potřebuje nové pozemky a že hradby, postavené na obranu, jsou nedostačující.
V roce 1562 král Eric XIV poslal do Viipuri stavebního mistra Anderse Målareho. Jeho úkolem bylo navrhnout nové městské hradby a s těmito hradbami i nový plán města a pozemky. Nové hradby byly napojeny na kruhovou věž a v rozích byly vystaveny pevnosti. Tyto Sarvilionnoitukset („Rohové pevnosti“) byly pojmenovány Bašty Äyräpää a Pantsarlahti. Nové opevnění a nové pozemky byly dokončeny do konce osmdesátých let šestnáctého století a tato nová část města se začala nazývat Valli („Nábřeží“). Nacházelo se zde 182 nových pozemků. Ve Viipuri vznikla díky novému městskému plánu nová čtvrť, která dosud neměla ve Finsku obdoby. Bouřlivý požár z dvacátých let sedmnáctého století zapříčinil přezkoumání plánu města. Ve starém městě bez plánu umožňovaly komíny, neudržované dvory a úzké ulice rychlé šíření požáru přes celé město. Po požáru si lidé začali domy přestavovat na jejich původním místě.
V roce 1638 přijel do města generální guvernér Per Brahe. Rozhodl o tom, aby bylo navržen nový plán pro starou část Viipuri s rovnými ulicemi a pravoúhlými pozemky. Musela být nakreslena modulová osnova a ulice musely dostat oficiální jména. Na příkaz Pera Braheho byl do Viipuri poslán Stockholmský první městský inženýr Anders Tortensson. Jeho úkolem bylo nakreslit nový městský plán staré části města. Modulová osnova nebrala v úvahu existující budovy. Pouze oba kostely a Piispantalo („Biskupství“) mohly být zachovány. Jejich poloha byla zahrnuta v novém plánu. To je také důkazem toho, jak impozantní byl kostel ve středověku. Nový plán vstoupil v platnost ve čtyřicátých letech sedmnáctého století, byl implementován po etapách do roku 1860.
V roce 1710 vojska císaře Petra Velikého dobyla Viipuri a město bylo jako léno připojeno k Ruskému císařství. Rusové vládli do roku 1809, kdy dobyli celé Finsko. V roce 1809 bylo založeno samostatné „Velkovévodství Finsko“ a zahrnovalo také Viipuri nebo tzv. „staré Finsko“ v roce 1812.
Ve čtyřicátých a padesátých letech devatenáctého století se vedení města často obracelo k Petru Velikému, aby je nechal zničit městské hradby, které byly vystaveny v šestnáctém století, protože Viipuri již nebylo významnou vojenskou pevností, jak tomu bylo v minulosti. Město obklopené hradbami bylo 450 metrů široké a 700 metrů dlouhé. Zoufale potřebovalo nový prostor pro pozemky, jelikož již bylo zcela zaplněno.
Výstavba kanálu Saimaa a myšlenka budoucího železničního spojení Helsinky-Viipuri-St. Petersburg jenom zvýšila tlak na demolici.
Situaci změnil v roce 1854 počátek Krymské války. Po skončení války v roce 1856 zaznamenaly velmi brzy vojenské mocnosti, že zdi a pevnost jsou nadbytečné a již neslouží svým účelům. Měly špatný tvar a byly částečně zhroucené, jelikož nebyly důkladně udržovány. Občané využívali terasy zdí jako rolnické pozemky, povrch a dutiny zdí byly vynikajícími pastvinami pro ovce a kozy. Možná díky tomu vznikla stará legenda o viipurských kozách a nábřeží. Vojenské mocnosti rozhodly, aby byla nová opevnění s pevnostmi vystavena na Patterinmäki. Toto se odehrálo mezi padesátými a sedmdesátými lety devatenáctého století.
Dokončení kanálu Saimaa v roce 1856 stejně jako železniční spojení z šedesátých let devatenáctého století mělo rozhodující vliv na život ve Viipuri. Císařským dekretem z roku 1859 se staré hradby ze šestnáctého století staly majetkem města. Koruna svaté Anny nebo pevnost Siikaniemi (vystavena mezi třicátými a padesátými lety osmnáctého století) zůstala pod ochranou vojenských mocností a demolice nebyla dovolena.
Nový plán města nakreslený inženýrem Berndtem Ottem Nymalmem byl akceptován v roce 1861 a poté začala rychlá demolice starých hradeb. Díky tomu se šestkrát zvýšila stavební plocha.
Nové hlavní ulice, Torkkelinkatu („Ulice Torkkeli“) a Aleksanterin katu („Alexanderská ulice“) byly dokončeny v osmdesátých letech devatenáctého století a poslední zbytky hradeb byly zbořeny na konci osmdesátých let devatenáctého století. Pouze bašta v zálivu Panstarlahti a hradby, které ji obklopují, nám připomínají minulá století.
S nadcházejícím rozšiřováním přístavu byla mezi lety 1910 a 1920 zbourána část jihozápadní hradby od bašty Panstarlahti.
Stavebnictví ve Viipuri bylo od devadesátých let devatenáctého století do začátku První světové války v roce 1914 velmi aktivní. Válka a její těžkosti zpomalila stavební práce.
Právě na počátku období nezávislosti byla vytvořena pozice pro městského architekta ve Viipuri a architekt Otto-Iivari Meurman byl v roce 1918 zvolen na tento post. Byl nucen zakreslit mnoho ploch, které byly připojeny k Viipuri. Ty zahrnovaly východní a jižní části Patterinmäki v roce 1924 a 1928, stejně jako severní oblasti Imatra a Carelia v roce 1924. Západní oblasti jako Sorvali, Saunalahti, Hiekka, Pikiruukki a Tienhaara byly připojeny k městu do roku 1033: Také Uuras, samostatný ostrov, na kterém byl vystavěn tzv. nový velký přístav, byl připojen k Viipuri v roce 1932. Jednalo se převážně o staré obytné oblasti bez městského plánu.
Pole působnosti městského architekta bylo obrovské a náročné. Velmi rychle sestavil koncept nových oblastí a např. městský plán pro Havi. Ve skutečnosti byly všechny nové prostory naplánovány do roku 1935. Uspořádání dopravy bylo jedním z hlavních zájmů Otta-I.Meurmana, jelikož již zaznamenal problémy vycházející z nárůstu automobilové dopravy a požadavky na hlavní uspořádání dopravních cest.
Období přestavby proběhlo v druhé polovině dvacátých let dvacátého století a výsledkem byla nová oblast s rodinnými domky. V centru města byly vystaveny nové bytové domy, kde se také nacházely kanceláře Karjalan sanomat („Noviny Karjala“), Viipurin Suomalainen Säästöpankki („Finská viipurská spořitelna“), Viljelys („Pěstitelství“), farnosti a velké množství bytových domů v Kullervonkatu („Ulice Kullervo“), Suonionkatu („Ulice Suonio“), Pellervonkatu („Ulice Pellervo“) atd. Přestavba kruhové věže v kavárnu v roce 1923 a Wiipurin Teknillinen Klubi („Viipurský technický klubů“) v konferenční místnosti byly dokonalými příklady toho, jak využít kulturně významné budovy.
Během hloubení nových základů pro budovy ve Viipuri nebo kvůli otevření nových kanálů na vodu, odpad nebo elektřinu, byly často objeveny části starých budov, základy a hroby. Podobné dříve neznámé nálezy se často objevily po velkých lijácích. V otevřených jamách bylo možné nalézt prastaré místnosti nebo jejich části. To se stalo v roce 1925 kdy Hackmann a spol. začal se stavbou skladu cukru mezi Karjaportinkatu a Pohjoisvalli („Severní nábřeží“). Stavitelé narazili na skupinu místností, klenuté zděné sklepy a v jižním rohu bloku na starý hřbitov, který zřejmě patřil k Opatství šedých mnichů. Sklad cukru byl navržen architektem Unem Ullbergem, který, po objevení zbytků stavby, kontaktoval Komisi pro archeologické památky a ta vyslala národního archeologa Hj. Applegrena-Kivivala, aby prozkoumal vykopávky. Byla zde nalezena stříbrná lžička s erbem rodiny Tottů a Kurcků. Národní archeolog nechal i přes rozčarování místních lidí umístit tuto lžičku do Národního muzea. Architekt Ullberg přeměřil staré stavby a nakreslil jejich plány.
Objevení takovýchto památek inspirovalo viipurské architekty, aby bylo dohlíženo na jejich fotografování a renovování. S touto myšlenkou přišli architekti Bernhard O.G.Frazer a Otto-I.Meurman. Dali podnět k založení pracovní pozice pro monitorování nálezů. Výsledkem bylo, že v roce 1926 Komise pro archeologické památky poslala dopis viipurské městské radě, ve kterém navrhovala, aby město jmenovalo monitora nálezů, který by zajišťoval ochranu nálezů a jejich dostupnost pro vědecké účely. Záležitost byla projednána a schválena městskou radou 15. března 1927. Rada vyčlenila 6000 finských marek na zaměstnání monitora do konce roku. Dalších 12000 finských marek bylo vyčleněno na další dva roky. Poté, co historická část Komise 26. dubna 1927 akceptovala tuto pracovní pozici, jmenovala od následujícího měsíce monitorem nálezů Otta-I.Meurmana. Za tyto peníze a pozdější podobné částky začalo fotografování, měření a zakreslování kamenných budov převážně ze středověku. Plány byly zakresleny ve dvou kopiích, jedna byla poslána Komisi pro archeologické památky do Helsinek a druhá se ukládala ve Viipurském muzeu. Později byly plány zničeny při požáru Viipurského historického muzea na konci zimní války 13. března 1940. Celkově bylo zakresleno 30 plánů budov, odkrytých sklepů a jiných staveb. Na jižním kraji ostrova, kde se nachází Viipurský hrad, byl učiněn zajímavý objev, jelikož zde byly odkryty ruiny bývalé věže Suutarintorni. Částečně byly zachovány její klenuté chodby a brány. Nejnižší podlaží se nacházelo sedm metrů pod povrchem ostrova. Zde se nacházela úzká cesta spojující hrad a město. Jeden z architektů stavební komory města tvrdil, že při hloubení přístupu byla ve dvacátých letech dvacátého století objevena část kamenné zdi. (Toto mohl být druhý konec podzemního tunelu spojujícího hrad s městem. Podobný vstup do tunelu byl odhalen Rusy v základech tehdejšího Weckroothského domu v osmdesátých letech dvacátého století.)
Největší městské investice Viipuri směřovaly na budování infrastruktury nových předměstí a na rozšiřování přístaviště. V roce 1834 započala modernizace městského divadla vyžadující velké investice.
Důležitým úkolem byla výstavba tramvajové linky na východní předměstí přes Suurkatu („Velká ulice“), Valtakatu („Vladařská ulice“), Kannaksentie („Úzká cesta“) a Kannaksenkatu (Úzká ulice“). Výstavba nové široké Suurkatu byla obrovským projektem. V roce 1926 byly vystavěny Uuras, přístavní železnice. Nové železniční spojení do viipurského přístavu bylo postaveno z jihovýchodu a bylo dokončeno v roce 1925. Na počátku třicátých let dvacátého století proběhla Velká krize, ale město přesto vystavělo novou městskou nemocnici, domy, školy, učiliště, vodojem, autobusovou stanici, (první ve Finsku), Uměleckou školu, muzeum a Oblastní archiv. Byla obnovena restaurace Espilä a radnice prošla velkou přestavbou. Během Velké krize byla vystavena Vojenská nemocnice, instituce diákonta a budova Okresního úřadu. Po skončení Krize rychlost výstavby vzrostla. Přístav byl výrazně rozšířen a ve městě byly postaveny veřejné budovy jako knihovna, nová ženská nemocnice, letní divadlo s kapacitou 2000 diváků, učiliště, průmyslová a lesnická škola, nový silniční most pro Papulu, dále také centrální sportoviště (s krytými sedadly pro 3000 lidí a také s nekrytými sedadly. Celkový počet sedadel byl asi 5500, kapacita na stání byla asi 10000 lidí). Během období výstavby bylo také vytvořeno několik menších parků.
Byl také postaven velkoobchod oy Savo-Karjala, SOK-korporace (maloobchodní družstvo), mlýn a pekárna, kanceláře a skladiště pro OTK (velkoobchod) a Hankkija (továrna na krmiva).
Mnoho domů bylo vybudováno na předměstích a díky tomu se zde také rozvíjely služby a byly postaveny administrativní budovy: veřejné sauny, kanceláře pro různé maloobchodní společnosti, dobročinné centrum ve východní Toukole atd. V letech 1935-1938 bylo v centru města postaveno více než deset bytových domů, několik jich bylo zrenovováno a bylo zde zavedeno centrální vytápění. Výhled do budoucna sliboval velká očekávání.
Rok 1939 nastal s velkým očekáváním. Významný nárůst v příjmech z vývozu se nepodepsal jenom na zvýšené kupní síle občanů, ale také v hospodaření města. V roce 1936 byl Ragnar Ypyä jmenován novým městským architektem a svou práci začal návrhem nových školních budov a sestavením plánů na budoucí sportovní halu a koncertní síň. Realizace těchto budov byla přerušena nástupem Zimní války.
Nový mladší architekt Olavi Laisaari byl jmenován městským architektem poté, co se Otto-I. Merman stal profesorem plánování města na Technické univerzitě v Helsinkách. Laisaari začal pracovat na nadcházejících dopravních úpravách, které zahrnovaly pokračování výstavby nové železniční trasy, která začala v roce 1938, a navrhnutí nové hlavní ulice vedoucí na západ. Rapidní nárůst automobilů přinutil Laisaariho, aby se zabýval úzkými místy v dopravě. Silnice kolem Viipuri byly potom od poloviny třicátých let dvacátého století výrazně obnovovány.
Tramvajové vedení vedoucí z Torkkelinkatu a Karjalankatu bylo v roce 1938 odstraněno, jelikož bylo pro dopravu velice nebezpečné. Před Zimní válkou bylo zdokonaleno osvětlení mnoha ulic.
Výstavba výrazně vzrostla v roce 1939. V centru byly navrženy nové domy a administrativní budovy. Duržstevní společnost Torkkeli začala s výstavbou nových administrativních budov v Torkkelinkatu na podzim roku 1939. Družstevní společnost Viipuri koupila tři pozemky na rohu Vaasankatu a Torkkelinkatu se záměrem vystavět zde obrovské obchodní centrum. Začalo se s návrhy, ale vše zůstalo pouze plánem. Pojišťovny Karjala a Ilmarinen začaly budovat nové desetipatrové sídlo v Kannaksenkatu a 130 metrů dlouhý centrální sklad společnosti Starckjohann & Co byl postaven v Havinkatu. Také Karjalan Sähkö Oy (Karelská elektřina) začala s výstavbou nové továrny v Suonionkatu, avšak práce musely být ukončeny už v říjnu 1939 po dokončení dvou poschodí. Hotel Andrea rozšířil svoji budovu v souvislosti s Olympijskými hrami v roce 1940, jelikož fotbalové zápasy se odehrály ve Viipuri.
V roce 1939 započala stavba Základní školy Jaakka Juteiniho pro 1000 žáků. Budova dosáhla plánované výšky v záři, ale v říjnu musely být stavební práce přerušeny. Převážně v Pantsarlahti bylo vystaveno několik obytných domů. Ve stejnou dobu probíhaly práce na více než deseti pozemcích, vedle toho se očekávalo započetí stavby na dvou staveništích, která už obdržela stavební povolení.
Začátek Druhé světové války v září zpomalil lodní dopravu, jelikož Baltské moře bylo přetransformováno na bitevní pole. Byl narušen vývoz do zahraničí a zisk paliv byl stále těžší a těžší. Mobilizace, která započala v říjnu, zpomalila výstavbu. Dalším faktorem, který ovlivnil stavební práce, byl požadavek na využití nákladních automobilů k válečným účelům. Palivo bylo také na příděl. Díky těmto faktorům utichly kanceláře architektů a stavebních společností ve Viipuri a jejich zaměstnanci byli odvedeni.
Vyjednávání, které začalo v Moskvě v říjnu, donutilo mnoho lidí ve Viipuri k zamyšlení. Několik obchodů přesunulo své sklady do středního Finska a ostatní nepotřebné materiály byly přestěhovány do bezpečí. Většina obyvatel však věřila, že válka nevypukne.
Svět se zhroutil 30. listopadu 1939, když Sovětské letectvo zaútočilo na finská města a ve stejný den Rudá armáda bez vyhlášení války překročila státní hranice. Válka vypukla a život ve Viipuri se zpomalil, jelikož lidé opustili kvůli pokračujícímu nebezpečí leteckých útoků své domovy. Civilisté opustili město do poloviny února a všechny aktivity utichly. Přední linie se přiblížila Viipuri, vojenské operace postupovaly a poslední bitvy se odehrály na východních předměstích, na východě a jihu Patterinmäki, kde se zastavila přední linie kolem poledne 13. března 1940.
12. března 1940 byla v Moskvě podepsána mírová smlouva. Smlouva donutila Finsko vydat Sovětskému svazu Karelskou úžinu – včetně Viipuri a severních oblastí Ladogy. Finsko ztratilo 10% své rozlohy a 12% obyvatelstva muselo opustit své domovy.
Finské Viipuri s osmdesáti šesti tisíci obyvateli již neexistovalo.
Juha Lankinen 2. ledna 2007